Jak jsem dostala za úkol napsat článek o time managementu

Dostala jsem do školy za úkol napsat odborný článek o time managementu. Tajm menedžmentu. Hrozné slovní spojení. A ne kvůli tomu, že je v cizím jazyce, ale kvůli té konotaci, kterou s sebou nese. Taky tak „milujete“ motivační citáty, stanovování si cílů a všechny ty řeči o tom, jak svět začne být krásný, když se naučíte vážit si sebe sama a naučíte se říkat „ne“? Jak se máte řídit vlastní intuicí a nechat promlouvat své vnitřní já? Ale já jsem duše analytická, tak jsem ji nechala promluvit. A nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem si představovala.

Každý den má 24 hodin (no, ne tak úplně přesně, ale astronomové a hnidopichové prominou). Kdykoli slyším větu „Nemám čas“, ježí se mi vlasy. Jak jako „nemáš čas“? Máš každý den 24 hodin. Stejně jako já. Stejně jako je měla Matka Tereza, stejně jako je měl Einstein (on by možná nesouhlasil, ale snad mi i on promine), stejně jako je má každý z nás. A je jen na tobě, co s těmi 24 hodinami uděláš. Stejně jako máš jen určitý finanční příjem a musíš se rozhodovat, za co ho utratíš, tak máš i vyměřený čas a musíš se rozhodovat, jak ho strávíš.

Ale to snad všem musí být jasné, ne? Co nám tedy dělá takový problém, že musíme psát a číst knihy o time managementu? Co nám dělá takový problém, že pořád žijeme v domnění, že nemáme čas? Tady je mé zamyšlení (a ano, odtud to možná bude znít stejně jako všechny ostatní otravné články o time managementu, takže pokud je „miluješ“ tak jako já, klidně následujících deset minut věnuj něčemu užitečnějšímu).

Příčina nedostatku času č. 1: Je to jen pocit

Moje první úvaha je, že pocit nedostatku času je... prostě jen pocit. Zkuste si napsat nebo alespoň projít, co všechno za den uděláte. Ráno se převlečete, vyčistíte zuby, chystáte snídani, jedete do práce... Obrovskou spoustu času denně věnujeme těmto provozním činnostem, bez kterých bychom ovšem nemohli fungovat a bez kterých by už další den a dalších 24 hodin asi nepřišel. Třetinu dne nám zabere jenom to, že se potřebujeme vyspat. Když si vezmu, že vstávám v šest a do práce přijíždím v osm, mám mezitím už dvě hodiny ztraceného času. Nebo nejsou ztracené? Co když je život právě o těchto každodenních maličkostech? Co když si ten čas „ztracený“ provozními věcmi zkusíme užít a vzít jako relaxaci? I u čištění zubů se dá modlit a děkovat Bohu za každý zub bez kazu, převlékání se dá pojmout kreativně a mít ve skříni takové oblečení, které nás baví a které nám zlepší náladu. I snídani můžete pojmout jako pěkný čas strávený s rodinou, zeptat se dětí, jak se vyspaly a co se jim v noci zdálo. Na cestu do práce si můžete pustit hudbu a relaxovat, nebo si vzít do ruky zápisník a plánovat si, co za den uděláte. Nemusíte pak mít pocit, že na váš skutečný život zbývá málo času, protože veškerý život může být skutečný. Za den toho uděláte skutečně hodně, minimálně jste zvládli přežít! A i to se musí počítat. Když se mi narodil druhý syn, celé šestinedělí jsem si jako jediný denní cíl dávala tento: abychom ten den všichni přežili. A měla jsem radost z každé hodiny, která přišla, protože jsem jí dala jen ten význam, který skutečně měla.

Příčina nedostatku času č. 2: Pořád čekáme na tu správnou motivaci

Na každém úkolu je nejtěžší donutit se začít. Motivace není něco, co by mělo úkolu předcházet a už vůbec ne něco, na co bychom měli čekat, až se nám to snese shůry nebo až nám ji dodá nějaký motivační citát. Máte úkol? Prostě začněte. Jakkoli. Každý sebemenší krok je cestou kupředu. Otevřete textový editor. Otevřete učebnici. Napište první slovo. Když bude špatně, nevadí, později ho přepíšete. Důležité je začít. Zdá se mi, že tak u čtyř pětin úkolů, i těch, do kterých se mi nechce, přijde ta motivace sama během úkolu. Už jen ten pocit, že konečně pracujete a že jste se aspoň trochu přiblížili konci, je sám o sobě silou, která žene kupředu. Taky jsem zjistila, že jaksi automaticky nejdřív začínám těmi nejtěžšími úkoly. Ty mi totiž nejvíc leží v hlavě, nejvíc mě zatěžují, a tak se jich nejdřív chci zbavit. Jakmile je ten nejhorší úkol za mnou, mám z toho takovou radost, že mi to dodá sílu a energii na další, ty příjemnější úkoly.

Příčina nedostatku času č. 3: Neexperimentujeme sami se sebou

Taky to znáte? Jsme zahlcení radami, co a jak máme dělat, a na konci všech těch rad je jedna závěrečná rada nad zlato: Řiďte se svou intuicí. Ale co je to ta intuice? A jak z ní dostat nějaké kloudné slovo, když úpí pod vrstvami všech našich znalostí, zkušeností a zvyků? Jednou z cest je experiment. Uděláte víc práce, když budete pod tlakem, nebo když budete mít klid? Platí na vás odměny? Deadliny? Na jaký z typů práce platí které pravidlo? To nejlíp zjistíte, když to zkusíte. Já třeba vím, že mně k dobré práci nepomůže vidina odměny. Znám spolužáky, kteří si řeknou „Naučím se tohle a za odměnu si dám čokoládu“ a pak se učí, aby si mohli zamlsat. Mě osobně by ta vidina čokolády tak zaměstnávala mozek, že bych se nenaučila nic. Já si ji radši dám předem, ať mám lepší náladu. A co vy? To věděl už svatý Pavel: „Všechno zkoumejte a co je dobré, toho se držte.“ A pak že nám Bible nemůže poradit s time managementem.

Příčina nedostatku času č. 4: Máme málo práce a hodně času

Mám pocit, že diplomku se dvěma dětmi, zaměstnáním, psaním knih a dobrovolnickou činností ve dvou organizacích jsem zvládla lépe, než bakalářku, ke které jsem neměla skoro žádné další aktivity. Zdá se mi, že čím víc práce máme, tím víc jí stihneme. Množství práce nás nutí jít dopředu, nezabývat se podružnostmi, nezabředávat do detailů, ukončit každý úkol hned v okamžiku, kdy je dost dobrý k odevzdání. Když máme hodně úkolů, pak jich také hodně stihneme a ty méně důležité věci automaticky odsuneme. A to je dobře. Jen je potřeba umět práci vymezit její patřičné místo a nepouštět ji do oblastí, které práci nepatří. Je praktické dávat si na úkoly časové limity, protože nás jednak tlačí dopředu, jednak díky nim víme, že ten úkol někdy skončí a pak se nám s ním i lépe začíná. Mnohem líp se ponořím do úkolu, když si řeknu, že na něm budu pracovat od devíti do desíti, než když si jen neurčitě otevřu učebnici a čekám, co z ní vypadne. A taky se mi mnohem líp jen tak leží a třeba hraje s dětmi, když si řeknu, že teď mám dvě hodiny na to prostě si hrát s dětmi a nebudu se během toho zabývat ničím jiným.

A tak místo věty „nemám čas“, používám „neudělala jsem si na to čas“. Příčiny „neudělání si času“ mohou být různé, od nezvládnutí time managementu až po prostý fakt, že si ten čas udělat nechci. I to je potřeba si umět přiznat.