Mike a Lili

Trilogie Královna Tearlingu

Trilogii Královna Tearlingu napsala americká právnička Erika Johansen. Sleduje příběh mladé dívky Kelsea, která se bez ohledu na vlastní přání musí stát královnou země zotročené sousedním království. Kelsea je podle mě velmi sympatická, přemýšlivá a statečná. Není to ten typ dívky, která je krásná a ve všem dokonalá, do které se každý muž hned zamiluje, ale která se musí vlastní snahou a pílí prodrat kupředu, získat si vztah svých poddaných a vymyslet, jak svou zemi osvobodit. Líbí se mi, že v trilogii je jen minimum romantiky, která je ovšem tím silnější a působivější. I ostatní postavy jsou popsány přirozeně a obyčejně, proto působí velice důvěryhodně a některé z nich si čtenář zamiluje a sleduje jejich příběh stejně napjatě jako příběh hlavní hrdinky. Do příběhu jsou vloženy linie sledující vedlejší postavy a někdy jsou právě tyto odbočky ještě napínavější a dojemnější než hlavní zápletka.

Co se mi nelíbilo, byl fakt, že asi až v polovině druhého dílu se čtenář dozví, v jaké realitě se tento příběh odehrává. Od začátku vše napovídá klasické středověké fantasy, výrazy jako „elektronická kniha“ a „antikoncepce“ nebo to, že Kelsea četla a zná Pána prstenů, však nutí pochybovat a přemýšlet, o co tady vlastně jde. Celou dobu se mluví o nějakém "Překročení", ale není vysvětleno, což napovídá, že na tyto informace si čtenář bude muset počkat. No, trocha mlžení a záhad je příjemná, ale tady už mi přišlo, že se na to rozuzlení, které je nakonec vlastně jedním z nejdůležitějších faktorů celého příběhu, čeká moc dlouho.

Příběhu nechybí ani magie a nadpřirozené schopnosti. V některých případech mi přijde jejich existence nadbytečná, ale v případě Kelsea a její minulosti či budoucnosti mi tento prvek připadá velice zajímavý, ač je škoda, že ani jeho podstata není do konce úplně uspokojivě vysvětlena.

Trilogie je plná drsných a surových scén násilí, krve a znásilňování, někde jsem sama musela otáčet stránky a scény přeskakovat, protože už mi to přišlo moc a hlavně zbytečné. Čtenář povahu těchto věcí pochopí napoprvé, není snad nutné některé věci opakovat pořád dokola a vracet se k nim.

Co je na této trilogii nejpozoruhodnější, je celý její závěr. Ohlasy čtenářů jsou spíše negativní, protože konec prostě není toho rozzářeného a bezproblémového happy-end typu, ale svou povahou sedí k celému stylu trilogie. Mně se konec moc líbil a jsem ráda, že autorka našla odvahu napsat ho takový. Velmi sympatické je také utkání Kelsea s nepřátelskou královnou – tady nejde o to rychle a se slávou zabít nepřítele, ale vše se ukazuje jako složitější, než se na první pohled může zdát.