Jak jsem se vrátila k psaní a vydala první knihu

Už za jediný měsíc vyjde moje první kniha Mike a Lili. Není to však moje první kniha. Na podzim 2017 jsem se vrátila k psaní. Byla to vlastně shoda okolností a jakési osvícení, ke kterému došlo na taneční besídce mého brášky. Na parketu se střídaly jednotlivé taneční třídy a já je neskutečně obdivovala – všechny ty akrobatické prvky, dokonalá choreografie a sehranost všech tanečníků mě jednoduše ohromila. A já si řekla – co vlastně umím já? Co mě baví? Vždyť doteď nemám žádný zájem, žádný koníček, nic, co by mě opravdu dokázalo pohltit. A pak jsem na to přišla. Vždyť jsem kdysi milovala psaní! Na ten popud jsem si v počítači otevřela soubor s knihou, kterou jsem psala kdysi na střední. A musím upřímně říct – byla to hrůza. Jediné, čím se můžu chlubit, je gramatická správnost. Ovšem stylistika hrozná, zápletka neuvěřitelná, děj nezajímavý, postavy dětinské a nesympatické. Tak jsem začala s přepisováním, vlastně potěšená sama sebou a tím, že tam ty chyby vidím. To jsem ještě netušila, že u toho neskončím.

Knihu jsem přepsala. Poprvé. Podruhé. Asi sto stran hloupostí jsem smazala a dvě stě dalších přidala. Fantazie už pracovala a já jí nechala volnou cestu, takže za dva měsíce jsem zvládla napsat první verzi dalších dvou dílů. Jenže tu byl pořád ten vnitřní hlásek – stojí to za nic. Nikoho v mém okolí to nebavilo číst. Tak jsem se odhodlala k odvážnému kroku a rukopis poslala do jednoho zakázkového nakladatelství, kde mi za pár stovek a pár týdnů vypracovali zpětnou vazbu. A vlastně to až tak špatné nebylo. Jen… moc postav. Málo popisů. Málo barvité. Prodejnost odhadují na 700 kusů. Cože? 700 kusů? Vážně by si to 700 lidí koupilo a přečetlo? Tehdy jsem si říkala, že by mi stačilo i sto lidí. I padesát. I dvacet. Vážně by mi stačilo, kdyby si to přečetlo třeba jen deset lidí, které by to opravdu bavilo.

V únoru 2018 mi však zkřížila plány jiná věc. V jediném okamžiku se mi do hlavy snesla inspirace na úplně jinou knížku. Sedla jsem k počítači a psala. A psala. A psala, celých čtrnáct dnů jsem skoro deset hodin denně seděla za počítačem a psala. Chtěla jsem psát milostný příběh tří mladých lidí, ale ani jsem nevnímala, že najednou píšu něco úplně jiného. Že píšu o svém životě. O svých zkušenostech. O své víře. O všem, co vidím kolem sebe. Nepřemýšlela jsem nad tím, co píšu. Neměla jsem žádný předem daný cíl. Bylo to jako být dva týdny v rauši a nevnímat svět kolem sebe. A tak vznikli Mike, Lili a Monika. A stalo se něco neuvěřitelného – lidi kolem mě to bavilo. Bavilo to mladé, bavilo to starší, bavilo to katolíky i ateisty, bavilo to muže i ženy. Dokonce to bavilo i lidi, které jsem do té doby vůbec neznala a jen si přečetli pár kapitol na mém webu a pak mi psali nadšené emaily, jestli jim knihu pošlu celou. Několik čtenářů mi napsalo, že to je, jako bych psala přímo z jejich života.

Nechala jsem knihu měsíc ležet a pak ji přepsala. Přidala pár kapitol, něco vynechala, něco změnila. Následovaly další pozitivní reakce čtenářů. Další přepisování. Korektury. Obesílání nakladatelství, z nichž mi opět žádné neodpovědělo. Ale tehdy už jsem byla nadšená. Věřila jsem tomu. Věřila jsem, že je to dobrá kniha a že si zaslouží mít tištěnou verzi, i kdybych ji měla sama zaplatit a jen za cenu tisku rozprodat po známých. Tak jsem si nechala nakreslit obálku a poslala knihu do tiskárny. Za dva týdny mi doma přistála hromádka výtisků mé vlastní knihy. Jeden jsem poslala do časopisu IN, kde mi vytiskli celkem pozitivní recenzi. Jednu kopii jsem poslala i do projektu Podpora českých autorů, kde jsem obdržela až nečekaně skvělou recenzi.

Povzbuzená úspěchem jsem se odhodlala poslat rukopis do Karmelitánského nakladatelství. Ani se mi tomu nechtělo věřit, když mi už za pár dní pan redaktor odpověděl, že se mu kniha líbí a že ji navrhne ke schválení ediční radě. A za dalších pár dní už mi sděloval pro mě naprosto neuvěřitelnou zprávu, že knihu přijali k vydání a pošlou mi smlouvu. Následovaly všemožné stylistické úpravy a korektury, které textu hodně pomohly a také mně daly nový náhled na moje psaní a chyby, které dělám. Kniha dostala profesionální vizáž, novou obálku a veškerý servis okolo.

Během uplynulých měsíců jsem samozřejmě dostala i negativní ohlasy. A také spousty otázek. Někteří čtenáři byli určitými pasážemi zaskočení a někteří i pohoršení. Nesnažím se o popis dokonalého života dokonalých mladých lidí, ale o popis toho, co jsem sama zažila, co zažili mí známí nebo s čím se setkávám na různých dalších místech. Nesnažím se ani naznačit, jaká cesta životem je správná. Mike, Lili i Monika prožívají své jedinečné životy se svými osobitými zkušenostmi a názory. Každý z nich chybuje a stejně tak je v každém z nich kus dobra a kus pravdy, kterou mohou sdělit světu. Pro mnohé čtenáře bude kniha přinejmenším kontroverzní, ale věřím, že se najde řada těch, které kniha bude bavit a inspiruje je nebo jim zprostředkuje trochu jiný náhled na svět, než na jaký byli dosud zvyklí. Věřím, že mnozí z nich odpustí Mikovi, Lili i Monice jejich různá selhání a budou jim přát jen to nejlepší.

Věřím, že mladým čtenářům může tato kniha posloužit jako varování i jako povzbuzení a ti starší že si u ní vzpomenou na své mládí a své lásky. Věřím, že v různých společenstvích může být podkladem k podnětným diskusím a že může být zdrojem otázek, které si budou klást snoubenci při přípravě na manželství. Věřím, že pro lidi, kteří nemají žádnou představu o tom, co je to církev, může být odlehčeným náhledem do společenství věřících i do toho, jak mohou víru prožívat různí lidé. Může pomoci pochopit, proč si mladí křesťané nechávají sex až do manželství a že je to i v dnešní společnosti ještě pořád normální a dosažitelná věc, ale že ani selhání neznamená konec světa. Zkrátka věřím, že každý si v příběhu může najít to, co potřebuje, co v něm vyprovokuje otázky, co ho pobouří i potěší.